About Me

Daniel Januš

Řemeslo u výhně a kovadliny podědil: koval jeho praděda, otec, bratranec. Kromě stálé dílny v Rokytnici otevřel nyní i kovárnu v Bartošovicích v chráněných dílnách Kopeček.

„Je to neuvěřitelná výhoda – být kovář. Třeba si chci něco vytesat z pískovce nebo dělat prstýnky a veškeré nářadí si vyrobím sám,“ nadšeně vysvětluje. Z jeho zaujetí je znát, že lásku k práci nemůže předstírat. Doma má však kovaného minimum. „Všeho moc škodí. Synovi jsem udělal věšáčky a garnýž do pokojíčku, to je asi všechno.“

Ani podkovy nedělá. „Ty už se dnes kupují, koně taky nekovu, specializují se na to podkováři. Ale jinak dělám z kovařiny téměř všechno,“ přisvědčuje muž, který se však kovařinou neživí. Musel by vyrábět i to, co nechce. „Chodím do továrny, tam svářím, stříkám. Odpoledne si jdu do dílny. Už mám tolik práce, že bych mohl dělat jen kovařinu, ale pořád se mi nechce. Můžu si dovolit i zakázku na půl roku. Občas si udělám něco jen pro sebe, pro radost, můžu se naučit novou techniku. Na zimu mám v plánu kovat kosu: Kus železa velký asi jako dlaň, do něho se vloží tvrdý kus železa a z toho se vykove celá kosa.“

Januš vyrábí vikingské sekery, ozdoby, prstýnky, přilby, meče, nože podle starých technik, jež se sváří v ohni jako samurajské meče. „Potom na kovu vznikne damašková kresba. Je to tím, že se spojí měkké a tvrdé železo a vzory vystoupí podle tvrdosti, není to namalované, ale je to kování.“

Už při míchání materiálu si může kovář určit, jak bude vzor vypadat. Jemné linky se hodí také na snubní prstýnky. Od kováře? Mohl by se leckdo divit… „Všechno je ze zlata a lidé se chtějí odlišit, chtějí něco nového. O snubáky je velký zájem,“ potvrzuje Januš.

I nůž s damaškovou kresbou vypadá exoticky a starobyle, není to však levná záležitost, cena je v řádu tisíců korun. „Objednávají si je třeba sběratelé. Nebo teď jsem ho dělal pánovi, který ho bral pro syna k dvacátým narozeninám. Vzápětí přijel druhý zákazník, že kamarád tady kupoval nůž, a objednal si ho taky,“ dodává Januš. Vybavení své dílny směřuje spíše k muzejním exponátům, našel by se u něho soustruh z roku 1916, má i starou, ještě kovanou kovadlinu. Vysvětluje, že nyní se už odlévají do formy.

Pracovní sny? Prý mu vycházejí samy. Představí si nějakou práci, pár let to trvá, ale ona za ním přijde. „Vysnil jsem si lampy a přišel zákazník, který je chtěl tady na Panské Pole. Chtěl jsem dělat přilby a meče a najednou se objevil zákazník ze Švédska a vyráběl jsme různé typy přileb,“ dokládá, co se mu skutečně splnilo.

Teď ho potřebují tesaři. Pracují podle starých postupů a shání nářadí: „ Zjistili, že to s tím jde rychleji a přesněji. Když něco proříznou hlouběji motorovou pilou, už se to neschová. Musím trénovat, aby ostrost byla dokonalá.“ Taky se chystá na velké sekery: „Mají složité výrobní postupy, protože se ohýbají velké pláty, svařují se v ohni za vysokého žáru 1300 stupňů, musí se to pořádně sbouchat, aby se to spojilo,“ těší se kovář na další práci.
logo2.png
© 2024, Kovářství Daniel Januš

Kontakt

Search